Co byl pro tebe první impuls k tomu začít projekt navrhovat?
Na začátku jsme teoretickou část zpracovávali ve skupině ještě s Alexem Máslem, Bárou Výborovou a Ondřejem Fiedlerem. Během prvního semestru jsme hledali něco, s čím souzníme všichni, co je pro nás zajímavé téma a co se třeba v Česku tolik neřeší.
Dostali jsme se ke sběrným dvorům. Zjistili jsme ze statistik, že v Česku se vlastně s odpadem nenakládá úplně nejlíp. Hodně lidí recykluje, ale kam pak recyklovaný odpad jde, tak tam není využit, jak by třeba mohl být. A i když třeba dost lidí nakupuje v sekáčích a různě z druhé ruky, nejsou koncentrovaná místa, kam by člověk mohl jít za cílem i si třeba něco opravit nebo si koupit něco, co je opravené.
Začali jsme zkoumat, jestli něco takového existuje a zjistili jsme, že v zahraničí jsou už docela rozšířená reuse centra, která v Česku existují taky, ale často jsou to spíš takové individuální iniciativy různých nadšenců. Na západ od nás je to víc ustálené a centra zakládají přímo městské části. Řekli jsme si, že tohle je téma, co nás zajímá, že bychom se chtěli zabývat odpadem – tím, co se s ním děje, jak se může dál využívat a jak může fungovat cirkulárně.
Chtěli jsme nabourat v něčem trochu lineární vzorec architektury, kdy se často něco postaví, pak to nějakou dobu funguje, pak to ztratí význam a zbourá se to. Tak jsme hledali, jak udělat něco, co, i kdyby to třeba ztratilo svůj význam, tak by bylo možné ten dům rozebrat a nějak ho adaptovat.
A proč sis vybral zrovna Plzeň?
Říkali jsme si, že bychom každý navrhoval ve městě, ze kterého jsme. Já se sice narodil v Praze, ale vyrůstal jsem v Plzni a měl jsem pocit, že tam moc lidí studentské projekty nedělá. Přišlo mi zajímavé to zkusit probádat.
Vzpomněl jsem si na takový hodně frekventovaný pozemek v centru Plzně. Je to hned vedle magistrály, která když tam vznikla v 80. a 90. letech, tak najednou odřízla historické centrum od takového rekreačního parku, který s centrem fungoval jako celek. Ten pozemek už je skoro třicet let je prázdný. Vybral jsem ho, protože je dostupný pro lidi v rámci Plzně a zároveň se tam dostanou docela jednoduše autem.
Řešil jsi Cirkulárním centrem nějaký konkrétní problém ve městě?
Myslím si, že k reuse centrům je víc přístupů. Buď se problém bude řešit hodně lokálně a vzniknou malá reuse centra, nebo vznikne nějaká instituce, která to bude zastřešovat a ta pak pod sebou třeba bude mít nějakou síť. V Plzni je pár takových malých reuse center, která fungují. Tak jsem si říkal, co by se stalo, kdyby město vytvořilo instituci, která se bude zabývat cirkularitou – místo, co v sobě pojme nejen sběr odpadu a jeho třídění, ale poskytne možnost opravy věcí nebo třeba i bydlení.
Tvoje Cirkulární Centrum funguje i jako multifunkční sdílený prostor, kde se mohou lidé setkávat nebo trávit volný čas. Jak vnímáš udržitelnost projektu na téhle sociální rovině?
Sociální stránka je v udržitelnosti určitě důležitá. My jsme si Centrum představovali jako místo, kam lidi půjdou třeba s dětmi a stráví tam celé dopoledne. Půjdou si koupit nábytek, zajdou do kavárny, vyzkouší si workshop… Funguje jako takové fórum, kde se sdílejí všechny tyhle zážitky. Není to jen o tom, že udělám hodně udržitelný dům. Jde o jeho náplň, která ho dostane ještě na další úroveň. Bylo pro mě důležité, aby se tam měly možnost setkávat ideálně různé skupiny lidí, aby to nebylo třeba jenom pro jednu skupinu obyvatel.
Také jsem se snažil dům udělat flexibilní. Měl by se moct měnit na základě potřeby. Zároveň jsem ale nechtěl, aby byl moc prázdný. Měl sám o sobě nabízet vlastní možnosti využití. Dokážu si představit, že je rozdělený tak, aby první čtyři patra zabíraly výrobní a kulturní prostory a nad tím by se bydlelo. Taky si ale dovedu představit, že se z prvních čtyř pater může stát nějaká kulturní instituce, třeba galerie.
A podle čeho jsi vybíral materiály, ze kterých to bude postavené?
Původní představa byla, že si vyberu dům, který je před zbouráním, ten si vezmu, obsadím ho a v něm ta instituce začne vznikat. Že to vznikne tak punkově nejdřív spíš jako takový squat, aby se udělalo minimum a dům prostě fungoval. Pár vhodných domů jsem v Plzni našel.
Po diskuzi s vedoucím Miroslavem Šikem, jeho asistenty Lenkou Milerovou a Dominikem Bonem, a s oponentem práce Miroslavem Pazderou jsme ale došli k tomu, že nejlepší možnost bude vybrat si prázdný pozemek. Pak už jsem jen hledal způsob, jak dům postavit tak, aby byla co nejmenší uhlíková stopa. Když už nevyužiju něco existujícího, tak jsem ho aspoň nechtěl postavit úplně z nových věcí.
Začal jsem objíždět demolice v Plzni a zjišťovat, jaké komponenty nebo stavební prvky bych mohl využít. Něco z toho se sice využije, ale většinou to odvezou na skládku. Představoval jsem si, že budu chodit po demolicích, fotit si to a nějak z toho dům postavím. Pak se ukázalo, že to nejde a že mě nikam nepustí, i když jsem chodil s helmou.
Nakonec jsem se uchýlil k tomu, co jsem věděl, že třeba ve Švýcarsku, kde jsem pracoval, funguje. Tam vznikají katalogy stavebních komponentů a všechny velké instituce mají nařízeno zmapovat své nemovitosti. Musí zjistit, z čeho jsou postavené a udělat jejich katalogy. Kdyby se pak někdy budova začala bourat, tak musí katalog poskytnout architektům a projektantům a ti z materiálů můžou postavit něco dalšího. Stavebním komponentům se tak dává cirkularita.
Zároveň se k tomuto tématu po Evropě začaly rozjíždět výzkumy a ukázalo se, že se stavební prvek může převést klidně i dvacet tisíc kilometrů daleko a pořád to má mnohem menší uhlíkovou stopu, než kdyby se musel vyrobit nový.
Řekl jsem si, že to zkusím. V Plzni toho sice tolik není, ale zjistil jsem, že se kolem města modernizuje železniční dráha a koleje pak nemají další využití. Tak mě napadlo, že bych svůj dům postavil z nich.
Co by byl největší problém při realizaci tvého projektu?
V Česku je problém s požárními předpisy, které jsou hodně přísné, takže tam by realizace narazila. Zároveň je v Česku složité legalizovat znovu využití věcí z domů, které se bourají. Dá se to obejít – když se těsně před demolicí vyberou prvky (např. betonový sloup), které se mají zachovat a ty se vyřežou. Pak se ještě musí ověřit, že mají stejné vlastnosti, jako by měly nové, musí se udělat testy… To je ale časově a v Česku i finančně náročné. A hlavně chybí jasná iniciativa, proč by se něco takového mělo dít, takže to vlastně nikdo nedělá.
Ve Švýcarsku nebo i Rakousku a Německu se hodně iniciuje stlačování uhlíkové stopy u nových staveb. Dost si pomáhají právě tím, že znovu využívají, co už je, a vyplatí se jim dát peníze za testování už existujících stavebních prvků.
Děje se někde něco podobného i u nás?
Při práci v Ateliéru Svobodová Blaha jsme se o to hodně snažili u projektu městského bydlení v Přerově. Na pozemku stál velký panelák s docela dlouhou historií. Architektonická soutěž byla vedená tak, že se bude adaptovat stávající struktura. Pak jsme ale zjistili, že město chce budovu spíš zbourat.
Nakonec se nám podařilo zachovat celé první patro, kde bude městská knihovna. Pak tam vzniknou dva obytné objekty, kde co nejvíc využijeme prvky z původního domu. Zbytek se postaví z dřevěných CLT panelů, což je sice dražší, ale rychlejší.
Snažili jsme se udělat i fasádu z původních betonových panelů, ale to nakonec narazilo kvůli pochybám o životnosti takového řešení. Nakonec panely alespoň zapojíme do veřejného prostoru třeba jako lavičky. Stavební suť z demolice využíváme pro landscape kopec.
Městské bydlení Přerov je ukázka toho, že města mohou přemýšlet nad tím, jak stavět udržitelně.
Co si myslíš, že české architektuře v současnosti chybí? Je to právě třeba reuse materiálu?
V Česku znovu používání materiálu funguje tím způsobem, že člověk zbourá dům, co zbyde, odveze do sběrného dvora a z toho sběrného dvora to často někam zmizí. Není ale úplně jasné kam. Buď materiál nelegálně koupí nějaká stavební firma nebo si ho prostě někdo vezme.
Neexistuje instituce, která by reuse materiálu dokázala mapovat, ukazovat směr, kterým bychom se měli posouvat, a vzdělávat lidi v tom, že něco takového existuje a může se to dělat. Češi dělají reuse instinktivně – proč by vyhazovali cihly, které ještě můžou použít? Chybí ale vzor ve velkých stavbách národního významu. Kdyby se třeba České dráhy rozhodly, že si postaví novou centrálu ze starých kolejí, všichni by viděli, že je něco takového možné. Chybí první vlaštovka.
Dal by se reuse v architektuře nějak zpřístupnit mainstreamu?
Myslím si, že by se měla upravit legislativa. Podpora by měla být z obou stran – jsou tu nadšenci a těm se musí jít naproti z vrchu. Třeba kdyby se do energetického štítku budovy zahrnula i uhlíková stopa bourání, možná by se začalo stavět z něčeho, co se dá rozebrat a použít jinak. Mohly by se zavést nové regulace. Například kdyby se budova vešla do určitého limitu uhlíkové stopy díky tomu, že je ze dřeva nebo dřevěných panelů, které jde měnit, tak dostane majitel daňovou úlevu nebo dosáhne na dotaci. To by podpořilo náladu, která, podle mě, v současné společnosti je.
Co pro tebe vůbec znamená udržitelnost?
Diplomka trochu změnila můj pohled na udržitelnost – koukám na ni spíš z hlediska práce, kterou dělám. V praxi se jí hodně zabývám, ale vlastně jsem nikdy nezkoumal, jestli žiju podle nějakých pravidel a udržitelných představ.
Nakupuju z druhé ruky, protože mě nebaví nakupovat a nedává mi smysl kupovat nové věci, když seženu stejnou věc jinde, a ještě dám jí nový život. Jako skoro všichni třídím odpad. Moc nejím maso, ale ne z konkrétního přesvědčení. Snažím se jezdit vlakem, ale letadlem lítám… Uhlíková stopa jednotlivců se ale podle mě moc nedá srovnat třeba s uhlíkovou stopou velkých korporací, tak to vnímám trochu pesimisticky. Největší přínos je u mě asi to, že navrhuju domy tak udržitelně, jak můžu.
A co pro tebe znamená udržitelná architektura?
Architektura se dostala do takové fáze fast fashion – rychle se postaví barák a pak se tolik neřeší, že se třeba bude muset v budoucnu nějak upravit a jakým způsobem to půjde nebo co s ním bude v případě, že přijde o svou funkci a hodnotu. V tom případě se často prostě zbourá a vzniklý materiál se pak odveze na skládku jako stavební odpad. Je důležité začít uvažovat nad celým životním cyklem domů, které se staví. Historicky bylo normální znovu využívat materiál – až během průmyslové revoluce začala „fetišizace“ novosti a sériová výroba nových stavebních prvků.
Udržitelnost je přesvědčení, které, podle mě, provází návrh od začátku až do konce. Architekt přemýšlí nad tím, jak dům vzniká, jak bude fungovat a jak skončí. Jde to až do té roviny, že i firma, která budovu staví, by měla mít ideálně udržitelnou praxi – starat se dobře o své zaměstnance dobře a dobře sociálně fungovat jako firma. Aby všichni, kdo se na projektu podílí, od architektů po stavaře, vnímali, že dělají něco pro planetu i společnost, a zajímalo je, co se s domem stane potom, co ho postaví.
David Budil
Absolvoval Školu architektury AVU a bakalářské studium na Fakultě architektury ČVUT.
Od roku 2021 spolupracuje s ateliérem Svobodová Blaha, přičemž zkušenosti získal také během pracovní stáže v curyšském studiu Knorr & Pürckhauer Architekten.
Ve své diplomové práci, kterou obhájil pod vedením Miroslava Šika, se věnoval tématu cirkulární infrastruktury v architektuře. Zaměřil se na to, jak se principy cirkularity, materiálové toky a zpracování odpadů promítají do architektonického návrhu, se zvláštním důrazem na znovuvyužití stavebních komponentů.
