Zachytávání uhlíku I.: technologie pro udržitelnou budoucnost?!

Přinášíme 1. díl nové série na téma technologií na zachytávání uhlíku.

Co je technologie CCS

Technologie známá jako Carbon Capture and Storage (CCS) představuje jednu z možných cest. Funguje na principu zachycení oxidu uhličitého přímo u zdroje, například v elektrárnách, cementárnách nebo ocelárnách. Jeho stlačení, přepravy a uložení hluboko pod zem. Cílem je zabránit návratu tohoto plynu zpět do atmosféry a tím omezit jeho vliv na oteplování planety.

Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) i Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) budou technologie zachytávání uhlíku hrát klíčovou roli při dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. Přesto se stále nacházejí ve fázi rozvoje a jejich širší využití nás teprve čeká.

Bezpečnost a odpovědnost především

CCS není jediné řešení a nelze jej chápat jako univerzální odpověď na klimatickou krizi. Každý projekt musí zohlednit lokální podmínky, bezpečnost lidí, ochranu vodních zdrojů i ekosystémů a také ekonomickou udržitelnost. Pokud mají tyto technologie přinést skutečný přínos, musí být bezpečné, transparentní a efektivní.

Vedle ukládání se zkoumá také využití zachyceného CO2 (tzv. CCU – Carbon Capture and Utilisation). Uhlík by se tak mohl stát surovinou pro výrobu nových produktů – plastů, betonu, paliv či stavebních materiálů – a vytvořit zcela nové trhy a pracovní příležitosti.

Zachytávání uhlíku tak otevírá prostor pro technologické inovace i pro hlubší debatu o tom, jak by měl vypadat přechod ke skutečně udržitelné ekonomice. V dalších dílech se zaměříme na konkrétní technologie, příklady ze zahraničí a možnosti, jak se tato témata rozvíjejí v České republice.

Náročnost procesu

CCS představuje třístupňový proces, který zahrnuje zachycování CO₂ vznikajícího při výrobě energie nebo průmyslové činnosti, jeho přepravu a následné ukládání hluboko pod zem.

1. Zachycení CO2_: oxid uhličitý se odděluje od ostatních plynů vznikajících v průmyslových procesech, např. v elektrárnách spalujících uhlí a zemní plyn nebo v ocelárnách či cementárnách.
2. Přeprava CO2: Jakmile je CO2 zachycen, je stlačen na požadovaný tlak a hluboce schlazen na kapalinu. Takto upravený může být přepraven na vhodné místo ke skladování. Lze použít potrubní trasy, lodní transport, silniční dopravu, pro menší objemy i cisterny a vlaky.
3. Ukládání CO2: Po přepravě na místo uložení se stále zkapalněný CO2 vstříkne do horninových útvarů pod zem. V tekutém stavu ho dále udržuje podzemní tlak. Jako úložiště se používají póry v podzemí, například vytěžená ložiska ropy, zemního plynu nebo tzv. solné dómy, tzv. hlubinné slané akvifery. Podle stávajících předpisů musí tato úložiště ležet dostatečně hluboko pod zdroji pitné vody. Obvyklá hloubka těchto úložišť CO2 je jeden až tři kilometry pod zemí.

Shrnutí

CCS a CCU jsou technologie s obrovským potenciálem, ale zatím i s vysokými náklady. Největší projekty dnes běží v Norsku, USA, Kanadě či Austrálii – a Evropa připravuje infrastrukturu pro společná úložiště. V dalším díle se zaměříme právě na existující projekty, investice nebo existující překážky.