1. Nikdo neví, co udržitelnost doopravdy znamená
Moderní význam tohoto slova dostal do slovníku v roce 1987, kdy Světová komise OSN pro životní prostředí a rozvoj (známá také jako Brundtlandvé komise podle své předsedkyně, norské diplomatky Gro Harlem Brundtland) vydala zprávu Our Common Future. Tato zpráva definovala udržitelný rozvoj jako „rozvoj, který uspokojuje potřeby současnosti, aniž by ohrožoval schopnost budoucích generací uspokojovat své vlastní potřeby“.
2. Udržitelnost je jen o životním prostředí
Udržitelnost stojí na třech pilířích – environmentálním, sociálním a ekonomickém. Vedle ochrany přírody zahrnuje i spravedlivé pracovní podmínky, rovnost příležitostí, dostupné bydlení nebo zdravé hospodaření s veřejnými financemi. Omezit udržitelnost pouze na „ekologii“ znamená přehlížet její celospolečenský význam a potenciál pro systémovou změnu.
3. „Udržitelný“ je synonymem pro „zelený“
Ačkoli se tyto pojmy do značné míry překrývají, „zelený“ obvykle naznačuje upřednostňování přírodních zdrojů před umělými. Vzhledem k tomu, že v současné době žije na planetě přibližně šest miliard lidí a další tři miliardy se očekávají do poloviny století, nemůže společnost doufat, že jim poskytne pohodlnou životní úroveň bez velké závislosti na technologiích. Elektromobily, větrné turbíny a solární články jsou protikladem přirozenosti, ale umožňují lidem pohybovat se, vytápět své domy a vařit si jídlo z obnovitelných zdrojů (nebo alespoň s mnohem menším podílem neobnovitelných zdrojů) a zároveň vypouštět méně škodlivých chemikálií.
4. Všechno je jen o recyklaci
Mýtus, že udržitelnost je jen o recyklaci, je zjednodušující a zavádějící. Udržitelnost totiž zahrnuje mnohem širší spektrum činností a strategií, které mají minimalizovat negativní dopady na životní prostředí, podporovat sociální spravedlnost a zároveň zajistit dlouhodobou ekonomickou stabilitu. Recyklace je sice důležitou součástí, ale sama o sobě nestačí – klíčové je například předcházení vzniku odpadu a snižování spotřeby, znovupoužití (reuse princip), delší životnost výrobků a celkově podpora cirkulární ekonomiku. To vše shrnuje hierarchie nakládání s odpady.
5. Udržitelnost je moc drahá
Toto tvrzení často vychází z krátkodobého pohledu na náklady, aniž by se zohlednily dlouhodobé přínosy a úspory. Investice do udržitelných řešení – například do energetické efektivity, obnovitelných zdrojů nebo odpovědných dodavatelských řetězců – sice mohou být na začátku nákladnější, ale v delším horizontu často vedou ke snížení provozních nákladů, nižším rizikům a větší odolnosti vůči výkyvům trhu či regulacím. Navíc roste poptávka po udržitelných produktech i tlak investorů a zákazníků na odpovědné podnikání. Udržitelnost tak není jen „výdaj navíc“, ale strategická investice do budoucnosti, která může firmám i společnostem přinášet konkurenční výhodu, reputaci a stabilitu.
6. Udržitelnost znamená snížení naší životní úrovně
Dojem, že udržitelnost znamená snížení životní úrovně, vychází z mylné představy, že komfort a blahobyt jsou nutně spojeny s nadměrnou spotřebou a plýtváním zdroji. Ve skutečnosti je udržitelnost o chytřejším, efektivnějším a zodpovědnějším využívání toho, co máme – nikoli o omezování kvality života. Například energeticky úsporné budovy, čistá mobilita nebo zdravější potraviny z lokálních zdrojů mohou vést ke zlepšení životního standardu, nikoli k jeho úpadku. Udržitelnost neznamená „méně“, ale „lépe“ – žít s ohledem na budoucnost.
7. Nejrychlejší a nejefektivnější cestou k udržitelnosti je volba spotřebitelů a občanský aktivismus
Aktivity spotřebitelů a občanských iniciativ jsou bezesporu zásadní, protože vytvářejí tlak „zdola“ a mohou inspirovat změny. Nicméně bez systémových opatření, jako jsou regulace, investice do infrastruktury, podpora inovací nebo nastavování spravedlivých pravidel pro trh, nelze dosáhnout skutečně zásadní transformace. Udržitelnost vyžaduje spolupráci všech aktérů – jednotlivců, firem, samospráv i států. Vládní zásahy nejsou překážkou, ale klíčovým nástrojem pro nastavení podmínek, které umožní udržitelná řešení nejen přežít, ale stát se novým standardem.
8. Nová technologie je vždy odpovědí
Mýtus, že nová technologie je vždy odpovědí na problémy udržitelnosti, přeceňuje roli inovací a podceňuje potřebu změny chování, systémových úprav a politické vůle. Technologie může být silným nástrojem – například obnovitelné zdroje, chytré sítě nebo pokročilá recyklace skutečně pomáhají snižovat environmentální dopady. Nicméně spoléhání výhradně na technologický pokrok bez zásadních změn ve způsobu výroby, spotřeby a řízení zdrojů vede spíše k oddalování řešení než k jeho realizaci. Navíc každá nová technologie má své limity a dopady – energetická náročnost, materiálové vstupy nebo otázky spravedlivého přístupu. Skutečná udržitelnost tedy nespočívá jen v tom, čím něco děláme, ale i proč, jak často a v jakém rozsahu.
9. Udržitelnost je v konečném důsledku problémem moc rychle rostoucí populace
zjednodušuje komplexní realitu a odvádí pozornost od zásadních faktorů, jako jsou spotřeba, nerovnosti a neefektivní využívání zdrojů. Není to počet lidí jako takový, ale způsob, jakým žijeme a spotřebováváme, co má největší dopad na planetu. Například nejbohatších 10 % světové populace je zodpovědných za více než polovinu globálních emisí, zatímco miliardy lidí žijí s minimální ekologickou stopou. Růst populace je výzvou, především v kombinaci s urbanizací a měnícím se životním stylem, ale řešení spočívá v rovnoměrnějším sdílení zdrojů, vzdělávání, posilování postavení žen a podpoře udržitelných technologií, nikoli v obviňování růstu populace jako jediného nebo hlavního viníka.
10. Ne vše na první pohled udržitelné musí být tím správným řešením
Mýtus, že vše, co se tváří jako udržitelné, skutečně přináší pozitivní dopady, ukazuje na důležitost kritického myšlení a komplexního posuzování udržitelnosti. Příkladem jsou biopaliva – zpočátku vnímaná jako ekologická alternativa k fosilním palivům, ale později se ukázalo, že jejich pěstování může vést k odlesňování, záběru půdy potřebné pro potraviny nebo nadměrnému využívání vody a chemie. To, co je „zelené“ na povrchu, nemusí být automaticky udržitelné v širším kontextu. Skutečná udržitelnost vyžaduje posuzování celého životního cyklu produktů a služeb – od zdrojů přes výrobu až po likvidaci – a zohlednění nejen ekologických, ale i sociálních a ekonomických dopadů. Proto je důležité nenechat se zmást „eko“ nálepkami, ale ptát se, jaké kompromisy dané řešení přináší a zda opravdu přispívá k dlouhodobé rovnováze.
