Rostoucí množství skleníkových plynů, které jako lidstvo vypouštíme do atmosféry, má přímou souvislost s globálním oteplováním, a stává se tak primárním faktorem ovlivňujícím podobu klimatických změn. Technologie pro zachytávání a ukládání CO2 se podle všeho jeví jako klíčový nástroj, který by měl zajistit až 15 % kumulativního snížení emisí do roku 2070. Tato strategie ovšem naráží i na značnou kritiku. Jaké jsou tedy rezervy a úskalí tohoto způsobu snižování emisí?
Zachytávání a ukládání CO2 jako dekarbonizační strategie
Zachytávání a ukládání CO2 je označováno zkratkou CCS (z angl. Carbon Capture and Storage). Během tohoto procesu dochází k zachytávání CO2, a to buď přímo z průmyslového zdroje, nebo zpětně z atmosféry. Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) potvrzuje, že pro splňování cílů Pařížské dohody je nezbytné nejen snižovat množství vypouštěných emisí přímo ve firmách, ale zaměřovat se i na ty již existující emise v ovzduší. Proto jsou technologie CCS považovány za nástroj, který by z dlouhodobého hlediska měl hrát klíčovou roli v procesu dekarbonizace.
Co se zachyceným CO2?
Co se stane s CO2 potom, co je pomocí speciálních technologií zachycen? Může být dále využíván, a to například ve výrobě produktů, jako jsou plasty, stavební materiály, paliva, nebo může být používán také k pěstování řas a bakterií. Další využití zachyceného CO2 tkví v podobě účinného nástroje pro vyplavení těžko vytěžitelné ropy z ropných vrtů. Právě tato skutečnost ukazuje na paradox, kdy velké firmy investují do vývoje technologií za účelem zachycení CO2 z atmosféry, aby tento zachycený skleníkový plyn mohly následně využít pro těžbu fosilních paliv.
Druhou možností, jak naložit se zachyceným CO2, je jeho uskladnění. Pro skladování CO2 se využívají horninové útvary pod zemí – póry v podzemí, vytěžená ložiska ropy či zemního plynu. Úložiště musí splňovat stanovené požadavky v souvislosti s kontaminací podzemních vod, proto obvyklá hloubka je 1–3 km pod zemským povrchem.
Zachytávání a ukládání CO2 jako řešení globálního oteplování?
Vzhledem k současné klimatické situaci se technologie CCS jeví jako slibné řešení, které by mělo vést k potlačení negativních dopadů klimatických změn. Studie k tomuto tématu představují pozitivní předpokládaný vývoj: Mezinárodní energetická agentura (IEA) informuje, že CCS má zapříčinit téměř 15 % kumulativního snížení emisí do roku 2070. Česká geologická služba tvrdí, že technologie CCS je schopna zachytit až polovinu současných světových emisí CO2 v ovzduší a zároveň až 90 % CO2 vypouštěného z elektráren, rafinérií a továren těžkého průmyslu.
V současnosti přibývají projekty pro CCS vysokým tempem. O tuto strategii roste zájem především ze strany velkých firem, které vnímají CSS také jako formu investice. Probíhá rovněž rozsáhlý vývoj a testování technologií na zachycování a skladování CO2.
Emise, které tvoří další emise?
Přesto však existují nad používáním těchto technologií otazníky. Kromě vysokých nákladů, které zavádění CCS technologií vyžaduje, je poukazováno na to, že samotný transport CO2 spotřebuje významné množství energie. Nehledě na speciální infrastrukturu splňující potřebné technické požadavky. Ukládání CO2 pod zemský povrch přináší také obavy ohledně možné kontaminace podzemních vod.
Ostře vnímaným a sledovaným aspektem je rovněž to, že největšími investory do těchto řešení jsou ropné společnosti. Jak už bylo výše zmíněno, zachycený CO2 je využíván mimojiné pro těžbu další ropy. Otázkou tedy je, zda CCS technologie skutečně představují cestu pro řešení klimatické situace, nebo se jedná pouze o byznys model ropných společností.
