Vodní stres není jen jiné slovo pro sucho
Vodní stres nastává, když poptávka po vodě převyšuje její dostupné množství nebo když její využívání omezuje kvalitu zdrojů. Na rozdíl od sucha, které je dočasným jevem způsobeným nedostatkem srážek, představuje vodní stres dlouhodobou nerovnováhu mezi spotřebou a obnovou vodních zdrojů. Tento stav zhoršuje klimatická změna, znečištění i rostoucí nároky společnosti. Míru vodního stresu pomáhá sledovat například index WEI+ (Water Exploitation Index), který porovnává odběry vody s objemem obnovitelných zdrojů. Hodnota nad 20 % signalizuje stres, nad 40 % pak těžký stres. Nejhůře jsou na tom regiony jako Španělsko, Indie či Izrael – ale dopady se stále výrazněji projevují i ve střední Evropě.
Česko se stává vlivem klimatických změn zranitelné
Na první pohled nepůsobí Česko jako země ohrožená nedostatkem vody – řeky tu pramení, krajina je zelená. Přesto je naše vodní bilance křehká. Všechny řeky odtékají za hranice. Voda, která u nás vyvěrá nebo naprší, z území rychle odteče, a to i kvůli narušené krajině, která ztrácí schopnost vodu zadržet. Zásoby vody v Česku jsou silně závislé na srážkách, které jsou vlivem klimatických změn nepravidelné a hůře předvídatelné. K problému přispívá i stav krajiny – odvodněné plochy, zpevněné povrchy ve městech a degradované lesy po kůrovcové kalamitě zadržují méně vody než v minulosti.
V některých regionech na jižní Moravě nebo v Polabí už nyní dochází ke konfliktům mezi různými zájmy: zemědělstvím, zásobováním obyvatel, přírodními ekosystémy i průmyslem. Sucha z let 2015 a 2018 ukázala, jak rychle může dojít k výpadkům v zásobování vodou.
Vodní stres se stává reálným provozním i strategickým rizikem i pro firmy. V Česku je voda klíčovým vstupem například pro energetiku (chlazení elektráren), chemický průmysl, potravinářství nebo zemědělství, a její nedostatek či zhoršená kvalita mohou ohrozit výrobu, zvyšovat náklady nebo vyvolat regulační omezení. Už během sucha v roce 2018 musely některé podniky omezit provoz kvůli nízkému průtoku řek.
Stále častěji se voda objevuje ve firemním ESG reportingu – nové evropské směrnice, jako je CSRD, vyžadují zveřejnění dat o spotřebě i souvisejících rizicích. Progresivní firmy proto zavádějí vodní audity, investují do úsporných technologií a cirkulárního využití vody.
Adaptační plán existuje, ale úbytek vody je rychlejší
Vodní stres se stále výrazněji promítá i do agendy státní správy i samospráv. Vznikají adaptační strategie, které reagují na dopady klimatické změny a vodního stresu – od Národního akčního plánu adaptace na změnu klimatu (NAPKL) až po krajské či obecní plány. Stát i samosprávy investují do opatření na zadržování vody v krajině, modernizace vodohospodářské infrastruktury nebo monitoringu stavu vodních zdrojů. Důležitá je i meziresortní spolupráce, například mezi zemědělstvím, životním prostředím a průmyslem, bez ní nelze hledat účinná a vyvážená řešení. Přestože adaptační politika existuje, její naplňování je často pomalejší než dynamika problému samotného.
Zmírnění vodního stresu vyžaduje kombinaci technických řešení, přírodě blízkých opatření i změn v chování lidí a institucí. V Česku se osvědčují revitalizace toků, zakládání tůní a mokřadů nebo úpravy v zemědělství – od pěstování méně náročných plodin po precizní zavlažování. Firmy investují do recyklace vody, zelených střech nebo cirkulárních technologií. A i běžní lidé znovu objevují význam dešťovky, péče o půdu nebo odpovědné spotřeby.
Vodní stres není jen ekologickým problémem, ale systémovou výzvou, která vyžaduje spolupráci napříč celou společností. Investice do prevence a adaptace přitom přinášejí nejen větší odolnost, ale také nové ekonomické příležitosti a kvalitnější životní prostředí.
