Rozptýlený model, nové výzvy
V praxi se ale ukazuje, že ani tento model není bez nákladů. Geografická rozptýlenost zvyšuje nároky na dopravu a logistiku, v horských oblastech dochází k úpravám tratí i krajiny a veřejná debata znovu otevírá otázku, zda lze podobně velké akce skutečně oddělit od environmentálních a sociálních dopadů.
Olympiáda tak není jen sportovní svátek, ale i konkrétní prověrka ambicí, které si sportovní sektor v oblasti udržitelnosti nastavil.
Klima jako limit zimních sportů
Silným tématem letošních her je klima. Zimní sporty jsou existenčně závislé na stabilních podmínkách, které jsou stále méně předvídatelné. Technické zasněžování se stává standardem, což znamená vyšší spotřebu vody i energie.
„Zimní sporty se dnes nacházejí v bodě zlomu. Model her v Milánu a Cortině nám jasně ukazuje, že klimatická změna již není budoucí hrozbou, ale současným limitem, který ovlivňuje podobu tratí, logistiku i energetickou náročnost celých regionů. Technické zasněžování, přesuny mezi lokalitami i tlak na infrastrukturu jsou konkrétní projevy této reality. Pro sportovní sektor to znamená jediné: přestat pracovat s neurčitými závazky a začít otevřeně mluvit o limitech, datech, rizicích. Odpovědnost sportu dnes neleží jen v rekordech, ale v tom, jak dokáže chránit prostředí, na kterém je jeho existence přímo závislá,“ komentuje situaci Veronika Vojtová, členka Komise pro udržitelnost ČOV a konzultantka pro téma sportu v CIRA Advisory.
Olympiáda tak jen zvýrazňuje širší problém: jak dlouhodobě udržitelný je současný model zimních sportů – od vrcholných soutěží až po lokální závody.
Dopady na komunity a krajin
Vedle environmentálních otázek rezonují i dopady na místní komunity. Velké sportovní akce často přinášejí krátkodobý ekonomický impuls, ale zároveň zvyšují tlak na bydlení, infrastrukturu a charakter regionů.
V kontextu klimatické krize a rostoucích nerovností jsou tyto dopady pod drobnohledem víc než kdy dřív. Sport se tak ocitá v situaci, kdy musí obhajovat nejen svou uhlíkovou stopu, ale i svůj vztah k místům, která hostí.
Udržitelnost jako proces, ne slogan
Zkušenost letošní olympiády potvrzuje, že udržitelnost nelze redukovat na jednotlivá opatření nebo marketingové závazky. Vyžaduje systémový přístup, práci s daty, transparentnost a ochotu přiznat limity.
„Udržitelnost u akcí takového rozsahu už dávno nesmí být jen o počtu vysázených stromů nebo omezení jednorázových plastů. Klíčem je systémový přístup a práce s daty v celém dodavatelském řetězci – od energetiky přes mobilitu až po dodavatelské řetězce a reporting emisí. Skutečná změna nastává ve chvíli, kdy udržitelnost přestaneme vnímat jako marketingový náklad a začneme ji používat jako strategický nástroj pro řízení rizik a budování dlouhodobé odolnosti sportovních organizací, či eventů,“ vysvětluje Veronika Vojtová.
Ačkoliv jsou olympijské hry extrémem svou velikostí, jejich zkušenosti jsou přenositelné i na menší úroveň. Kluby, svazy i organizátoři lokálních akcí mohou udržitelnost chápat jako praktický nástroj – pro úspory v provozu, lepší vztahy s partnery i důvěru veřejnosti.
Mezi realitou a změnou
Zimní olympijské hry 2026 nejsou ani triumfem, ani selháním udržitelnosti. Jsou realistickým obrazem doby, ve které se sport nachází – mezi limity klimatu a tlakem na změnu.
Pokud má sport zůstat relevantní i v budoucnu, musí udržitelnost chápat jako dlouhodobý proces, nikoliv jednorázový slib.