Tomáš Koblížek je vědeckým pracovníkem v Oddělení analytické filosofie na Filosofickém ústavu Akademie věd České republiky v Praze. Odborně se zaměřuje na témata, v nichž se filozofie jazyka překrývá s politickou filozofií, jako jsou hate speech, dezinformace, propaganda, cenzura a svoboda slova. Celkem třikrát byl hostujícím vědeckým pracovníkem v badatelských centrech na École normale supérieure a CNRS v Paříži. Jednou z toho v Institut Jean-Nicod, dvakrát v Institut des textes et manuscrits modernes. Na pařížské École normale supérieure byl také jednou pozvaným profesorem.
Jak dnes definujeme pojem „dezinformace“ a čím se liší od jiných forem nepravdivých informací, jako jsou např. mýty nebo fake news?
Typickými dezinformacemi jsou například masově šířené zprávy o tom, že nedochází ke klimatické změně nebo že počet obětí covidu je nižší než počet lidí zemřelých kvůli očkování. Dezinformace mají tři charakteristiky. Zaprvé, jejich cílem je manipulovat, tedy potajmu někoho vést k přesvědčení nebo k jednání, jež odporují jeho dobrým zájmům. Typickým příkladem manipulace je klam, ale může jít také o záměrné odvádění pozornosti od nějakého tématu, které nekonvenuje dezinformátorovi, ale které by mohlo být důležité pro vás.
Druhým rysem dezinformací je, že příslušná zpráva předává nějak vadnou či defektní informaci. Typickým defektem je, že dané tvrzení neodpovídá skutečnosti, ale může jít také o logický nesmysl, nebo používání slabšího důkazu, než který je dostupný. A konečně zatřetí, dezinformace jsou typicky součástí masové komunikace: šíří se pomocí internetu, televize, rozhlasu... Nejde jen o lež, kterou někdo někomu řekne na autobusové zastávce.
Od mýtů se dezinformace liší tím, že mýty někdo může šířit nezáměrně, tedy s přesvědčením, že jde o pravdivou zprávu: chybí tedy záměr manipulovat. Od fake news se pak dezinformace liší tím, že fake news mají podobu zprávy spadající do sféry žurnalistiky: typickým příkladem jsou informace publikované na dezinformačních zpravodajských webech. Ale dezinformace může napodobovat také formu vědeckých studií nebo ji může šířit na sociálních sítích nějaká celebrita a to v podobě osobního názoru či přesvědčení.
Jaké jsou nejčastější motivace lidí nebo skupin, které dezinformace šíří? Jsou to vždy záměrné aktivity, nebo může jít i o neúmyslné sdílení?
Úmysl manipulovat je skutečně něco, co dezinformace definuje. Ale počítá s tím, že je bude následně šířit mnoho uživatelů v přesvědčení, že o manipulaci nejde. Je to podobné, jako když na jedné straně stojí lhář a na druhé obelhaný, který lež šíří dál, ale sám už lhářem není. Z tohoto důvodu mají dezinformace často podobu nějaké šokující nebo pobuřující zprávy: „Je to tady. Data ukazují, že vědci o klimatu lhali!!!“ Podle průzkumů právě překvapivá či šokující sdělení šíří lidé nejčastěji: nepravda se šíří rychleji a k více uživatelům proto, že je často prezentována jako nějaké nečekané zjištění.
V čem vidíte největší rizika dezinformací pro společnost – například v kontextu demokracie, zdraví nebo právě udržitelnosti?
Největší riziko vnímám v tom, že dezinformace často cílí na existující rozepře ve společnosti a snaží se je dále prohloubit. Například v roce 2016 v USA, tedy v období před volbami prezidenta, Rusko šířilo dezinformace, které naráz měly rozohnit odpůrce migrace i ty, kdo mají k migraci přívětivější postoj. Na sociálních sítích byly uměle vytvářeny bojovně působící skupiny – a to na obou stranách „barikády“. Problém vidím v tom, že demokracie předpokládá soužití názorově velmi odlišných skupin. Dezinformační kampaně však mohou vést k tomu, že názorově protilehlý tábor začnete vnímat jako nepřítele, tedy manipulují s vaší náladou. Debata pak přestává fungovat, místo názorových výměn je praktikováno vzájemné útočení.
Jakou roli hrají sociální sítě v šíření dezinformací, a co s tím mohou (nebo by měly) dělat?
Sociální sítě jsou samozřejmě významným faktorem: dezinformační zprávy se zde šíří rychle a dostanou se k velkému množství lidí. Navíc sítě usnadňují práci tzv. přeshraniční propagandě: Rusko snadněji může informačně působit v jiných zemích, než kdyby mělo k dispozici jen noviny nebo rozhlas. Proto je dobré, že nedávno vzniklo evropské opatření zvané Nařízení o digitálních službách (DSA), které nutí velké platformy jako Facebook či X, aby přejaly odpovědnost za šířený obsah a začaly omezovat dezinformace. Je ale třeba stále připomínat, že internet, sociální sítě či diskusní fóra jsou jen jedním z mnoha kanálů, kudy se dezinformace šíří. Ty stále kolují i v offline světě, tj. lidé si je říkají mezi sebou. Proto je důležité se v boji s dezinformacemi neupínat jen na internet. Důležité jsou přednášky ve školách, v knihovnách, ale třeba i na farách.
Co si myslíte o schopnosti běžného člověka rozlišit pravdu od manipulace? Můžeme se to „naučit“, nebo je to složitější?
Existují základní prvky mediální gramotnosti, které si může osvojit každý a o nichž by se mělo mluvit třeba už na základní škole (to je běžné třeba ve Finsku), stejně jako je nutná finanční gramotnost, je dobré být vybaven i informační gramotností. Například je vhodné si zprávy ověřovat u více zdrojů, zjišťovat, zda o události píše i někdo jiný než příslušný server, méně věřit anonymním uživatelům, být spíše podezíravý k článkům, jejichž titulek chce jasně šokovat atd. Některé dezinformace jsou však těžko odhalitelné. Z toho důvodu je důležité, aby stát měl potřebné instituce, které pomocí technického aparátu a odborníků dokáži alespoň ty nejvíce nebezpečné dezinformace rozpoznat a rychle o nich informovat.
Jaké strategie nebo nástroje byste doporučil jednotlivcům či organizacím, kteří chtějí dezinformacím čelit nebo jim předcházet?
Vedle osvojení si už zmíněných základů mediální gramotnosti, jejichž soupis snadno naleznete na různých webech, doporučuji institucím zorganizovat seminář s nějakým odborníkem, který se v těchto věcech vyzná. Domnívám se, že pro organizace všeho druhu je toto zásadní věc: pokud někdo chce být efektivní, musí mít přehled o té části reality, která spadá pod jeho doménu. Pokud budete konat pod vlivem dezinformací, bude efektivní méně. Zároveň je to otázka reputace: Bude nějaká firma působit seriózně a důvěryhodně, pokud například podléhá dezinformacím o klimatu nebo pokud je sama – třeba i nedopatřením – šíří? Věřím, že tohle nikdo nechce.
Vidíte v boji proti dezinformacím nějaký pokrok? Co nám dává naději, že se situace může zlepšit?
Jsem rád, že už přestáváme debatovat o tom, zda jde, či nejde o nebezpečný fenomén, zda jsou dezinformace vážná věc, nebo jen účelově vytvořený pojem pro nálepkování „nepohodlných názorů“. Pochopili jsme, že dezinformace jsou nebezpečím. Jinými slovy, i když slovo dezinformace, stejně jako slova korupce nebo lež, můžete zneužít k diskvalifikování politického či ekonomického protivníka, vznikla široká shoda na tom, že slovu dezinformace něco reálného odpovídá: existují masově šířené manipulativní zprávy, které mohou mít neblahý dopad na veřejné zdraví, bezpečnost státu či soudržnost společnosti. To, že jsme uznali existenci tohoto rizika, beru za největší pokrok. Nyní se může věnovat tomu, jak se s tímto rizikem průběžně vypořádávat. A zde se ukazuje, že rozhodně nejsme bezmocní.