Největší problém dnes není nedostatek ambicí, ale schopnost určit, která povinnost na firmu skutečně dopadá a jak ji převést do každodenního řízení.
I. Udržitelnost optikou advokáta: Od marketingu k právnímu riziku
Pohled z praxe: Když se na ESG a udržitelnost podíváte optikou advokátní praxe, co dnes české firmy pálí nejvíce? Jak se jejich přístup proměnil od „pěkné marketingové myšlenky“ k čistě právnímu a rizikovému řízení?
Největší problém dnes není nedostatek ambicí, ale schopnost určit, která povinnost na firmu skutečně dopadá a jak ji převést do každodenního řízení. ESG se během několika let posunulo z komunikačního tématu do oblasti compliance, smluv, financování, produktového řízení a odpovědnosti vedení. Management proto řeší nejen to, co chce veřejně slíbit, ale také co může doložit, podepsat odběrateli nebo potvrdit bance. Právní riziko obvykle vzniká na rozhraní marketingu, nákupu, obchodu a dat, protože každé z těchto oddělení pracuje s jinou částí skutečnosti. Pokuta je přitom jen jedna z možných konsekvencí; stejně závažné může být porušení smlouvy, vyřazení z tendru, ztráta financování nebo stažení tvrzení z trhu. Dobře řízená firma proto váže každé podstatné tvrzení a závazek na konkrétní data, odpovědnou osobu a průběžně uchovávané důkazy.
První impuls: Co bývá tím momentem, kdy firma zvedne telefon a volá advokátovi? S jakým konkrétním zadáním k vám klienti v oblasti udržitelnosti nejčastěji přicházejí?
Impulsem bývá velmi často konkrétní obchodní situace: dotazník významného odběratele, nový smluvní dodatek, požadavek banky, vstup do tendru nebo uvedení výrobku na trh. Impulsem může být i kontrola. Klient pak nepřichází s obecnou otázkou, co je ESG, ale ptá se, zda může určité prohlášení podepsat, použít environmentální tvrzení nebo dodat požadovaná data. Dalším častým momentem je transakce či právní prověrka, která odkryje chybějící evidenci, slabé smluvní zajištění vůči dodavatelům nebo nesoulad mezi veřejnými sliby a interní realitou. Zadání proto obvykle začíná vymezením působnosti předpisu a rychlou analýzou mezer a rizik. Následuje nastavení odpovědností, práce s daty, schvalování tvrzení a vymezení potřebných smluvních práv vůči dodavatelům. Cílem není vyrobit další memorandum, ale dát vedení jasné stanovisko, co lze dělat dál, co je nutné opravit a co zatím nelze bezpečně slíbit.
Motivace firem: Z vaší praxe – co má na odpovědnost firem největší vliv? Je to vize vedení, tlak financujících bank a mateřských firem, nebo zkrátka jen respekt před legislativním bičem?
V praxi působí všechny uvedené faktory současně, jejich váha se však liší podle odvětví a postavení firmy v řetězci. Nejrychlejší změnu často vyvolá odběratel, mateřská společnost nebo financující banka, protože jejich požadavek má bezprostřední obchodní dopad. Vize vedení je zásadní tehdy, když se promítne do rozpočtu, odpovědností a rozhodování o produktech či dodavatelích. Legislativa nastavuje minimální hranici, ale smluvní a finanční požadavky ji mohou v konkrétním vztahu předběhnout. Samotný strach ze sankce většinou vede spíše k jednorázové kontrole, nikoli k funkčnímu systému, ale jsou tu i výjimky. Dlouhodobě nejlépe funguje kombinace obchodního důvodu, jasné odpovědnosti vedení a dat, která firma umí opakovaně doložit.
II. Legislativní smršť v praxi: Greenwashing, PPWR a EUDR
Greenwashing a směrnice ECGT: Hodně se mluví o přísnějších pravidlech pro ekologická tvrzení. Jak to aktuálně vypadá s promítnutím směrnice ECGT do českého práva, co všechno bude nově v propagaci a na obalech zakázáno a jaké termíny by si měly firmy v kalendáři červeně podtrhnout?
K 8. listopadu 2026 (datum odpovědí) česká transpoziční novela ještě nebyla dokončena: Poslanecká sněmovna ji schválila 14. října a na začátku listopadu ji obdržel Senát. Česká republika přitom měla směrnici převést do 27. března 2026 a nová pravidla měla být použitelná od 27. září 2026. Firmám bych proto rozhodně nedoporučoval čekat na poslední krok českého legislativního procesu, protože klamavá environmentální tvrzení postihuje již stávající úprava nekalých obchodních praktik. Nová pravidla výslovně míří například na obecná tvrzení typu „eko“, „zelený“ nebo „šetrný k životnímu prostředí“, nejsou-li podložena uznanou vynikající environmentální vlastností. Zakázána mají být také označení udržitelnosti bez certifikačního systému nebo veřejného základu, tvrzení o celém výrobku založená jen na jedné jeho části a tvrzení o klimatické neutralitě výrobku postavená na kompenzacích emisí mimo jeho hodnotový řetězec. Přísnější režim se týká i tvrzení o budoucím environmentálním výkonu, která musí stát na konkrétním, veřejném a ověřitelném plánu s měřitelnými cíli a nezávislým monitoringem. Marketing, obaly i online prodejní rozhraní by proto měly projít společnou právní a věcnou revizí a ke každému tvrzení by měla existovat dohledatelná dokumentace. Nejdůležitější termíny byly 27. březen a 27. září 2026; nyní je klíčové sledovat dokončení české novely a její konečnou účinnost.
Nařízení o obalech (PPWR): PPWR představuje pro řadu oborů obrovský zásah do fungování. Které povinnosti by si měly firmy prověřit jako první, jak poznají, do jaké kategorie spadají, a s jakými mýty se u klientů potkáváte?
PPWR se v Evropské unii použije od 12. srpna 2026, ale jednotlivé povinnosti nabíhají postupně. Prvním krokem má být inventura obalů podle výrobků, materiálů, způsobu použití a zemí, ve kterých firma obal uvádí na trh. Současně je nutné určit roli firmy, protože jiné povinnosti má výrobce obalu, dovozce, distributor, producent v režimu rozšířené odpovědnosti nebo konečný distributor. Již nyní je třeba prověřit technickou dokumentaci a posouzení shody, registrace a ohlašování v režimu rozšířené odpovědnosti a u obalů pro styk s potravinami také nové limity pro PFAS. Další milníky přijdou zejména v roce 2028 u harmonizovaného značení a od roku 2030 u recyklovatelnosti, podílu recyklátu, minimalizace obalů, omezení prázdného prostoru, opětovného použití a některých jednorázových plastových formátů. Nejčastější mýtus je, že se nařízení týká jen plastů nebo výrobců obalů; ve skutečnosti pokrývá celý životní cyklus obalů a více článků dodavatelského řetězce. Stejně nepřesná je představa, že PPWR plošně zakazuje všechny jednorázové obaly, protože omezení jsou cílená a obsahují výjimky. Bez produktové mapy a jasného rozdělení odpovědností se firma v množství přechodných termínů velmi snadno ztratí.
EUDR (Nařízení o odlesňování): Velkým tématem je nařízení EUDR. Mnohé firmy žijí v omylu, že se týká jen těžařů dřeva, přitom zasahuje papír, obaly, sóju, kávu, kakao či gumu. Kdo všechno pod něj spadá, jaké právní nároky přináší povinnost dokládat původ surovin (Due Diligence) a jaké hrozí sankce, pokud firma sledovatelnost podcení?
EUDR se vztahuje na skot, kakao, kávu, palmu olejnou, kaučuk, sóju a dřevo a na výrobky uvedené v příloze podle jejich celního kódu. U papíru a obalů proto nerozhoduje jen materiál, ale konkrétní kód a účel použití; některé obalové materiály používané pouze k podpoře, ochraně nebo přepravě jiného výrobku jsou z působnosti vyňaty. Nejvyšší odpovědnost má hospodářský subjekt, který relevantní výrobek poprvé uvádí na unijní trh nebo jej vyváží, zatímco navazující subjekty a obchodníci mají zejména povinnosti informační a kontrolní. Due diligence vyžaduje znát původ, geolokaci pozemků, dobu produkce, soulad s právem země produkce a prokázat, že výrobek nezpůsobil odlesňování po 31. prosinci 2020. U středních a velkých subjektů začne režim platit 30. prosince 2026, u většiny mikro a malých subjektů 30. června 2027; malí a mikro podnikatelé již pokrytí předchozím nařízením o dřevu však spadají do dřívějšího termínu. Sankce mohou zahrnovat pokutu, jejíž horní hranice musí u právnických osob dosahovat nejméně čtyř procent celkového ročního obratu v Unii, konfiskaci výrobků a výnosů, dočasný zákaz uvádění výrobků na trh nebo vyloučení z veřejných zakázek a veřejného financování. Firma by proto měla ještě před účinností otestovat celý tok dat od celního kódu přes dodavatele až po prohlášení v informačním systému, nikoli pouze rozeslat obecný dotazník.
Podzimní legislativní výhled: Jaké další právní změny v oblasti udržitelnosti a životního prostředí by měly firmy tento podzim sledovat? Je mezi nimi něco, co se potichu blíží a mohlo by to být pro nepřipravené firmy šok?
Na podzim 2026 bych sledoval méně počet nových návrhů a více skutečné zavádění již přijatých pravidel. PPWR se od srpna používá a podniky musí hlídat navazující prováděcí akty i termíny, které se liší podle typu obalu a povinné osoby. EUDR má pro střední a velké subjekty zásadní datum 30. prosince 2026, takže prostor pro testování sledovatelnosti je už velmi krátký. V Česku je třeba sledovat dokončení novely k environmentálním tvrzením a její konečnou účinnost. Současně se promítá unijní balíček Omnibus I, který zúžil přímou působnost CSRD a CSDDD a zjednodušil standardy ESRS, aniž by odstranil obchodní požadavky na data v dodavatelských řetězcích. Právě to může být pro nepřipravené firmy nepříjemným překvapením: zákonná reportovací povinnost se jich přímo týkat nemusí, ale odběratel bude přesto potřebovat spolehlivé produktové a dodavatelské údaje. Vedení by proto mělo mít jeden aktualizovaný regulatorní kalendář a u každé změny jasně určit, které výrobky, smlouvy, data a interní procesy zasáhne.
III. Smlouvy, dodavatelské řetězce a mýtus „nás se to netýká“
Mýtus malých firem: Slýcháte v praxi ještě větu „ESG se nás netýká, jsme jen střední česká firma“? Jak s takovými klienty rozplétáte, která pravidla se na ně reálně vztahují přeneseně přes jejich odběratele?
Tuto větu stále slýcháme a odpověď bývá téměř vždy složitější než prosté ano nebo ne. Velikost firmy je pouze jeden z filtrů; stejně důležitý je výrobek, materiál, role v dodavatelském řetězci, trh a konkrétní smluvní závazek. S klientem se snažíme oddělovat přímé zákonné povinnosti od sektorových pravidel, produktových požadavků, podmínek financování a smluvních požadavků odběratelů. Dotazník velkého zákazníka se navíc může ve smlouvě změnit v právně závazné prohlášení, povinnost auditu, průběžné reportování nebo důvod k ukončení spolupráce. Je důležité přesně označit, co je povinné ze zákona, co je obchodní podmínkou a co je zatím dobrovolný požadavek. Teprve potom lze vyjednat přiměřený rozsah dat, ochranu důvěrných informací, realistické lhůty a odpovědnost odpovídající tomu, co má dodavatel skutečně pod kontrolou. Výsledkem by měla být stručná matice povinností a závazků, nikoli obecný závěr, že se ESG firmy buď týká, nebo netýká.
Tlak v dodavatelském řetězci: Jak se nová pravidla promítají do B2B vztahů? S jakými ESG klauzulemi a dotazníky se dnes firmy ve smlouvách potkávají a kde při jejich vyjednávání dochází k největším třecím plochám?
Ve smlouvách se dnes běžně objevují závazky dodržovat předpisy a kodexy udržitelnosti, poskytovat data, sledovat původ surovin, umožnit audit, hlásit incidenty a přenášet stejné povinnosti na další dodavatele. Dotazníky se ptají na emise, energii, odpady, pracovní podmínky, řízení dodavatelů i konkrétní produktová data. Největší tření vzniká u absolutních záruk za celý řetězec, automatického přebírání budoucích pravidel, neomezených auditních práv a odpovědnosti bez vazby na skutečný vliv dodavatele. Dodavatel přitom často pracuje s informacemi třetích stran, které nemůže sám úplně ověřit. Smlouva by proto měla rozlišovat vlastní skutečnosti dodavatele, převzatá data a povinnost provést přiměřenou kontrolu. Stejně důležité jsou přiměřené lhůty k nápravě, pravidla pro podstatné porušení a rozumné limity odpovědnosti. Při sdílení detailních dat je nutné ošetřit důvěrnost, osobní údaje, obchodní tajemství a někdy i soutěžní právo. Dobrá ESG klauzule nerozděluje jen sankce, ale především data, kontrolu a kroky, které mají následovat při zjištěném problému.
IV. Strategie, chyby a doporučení pro vedení firem
Papír vs. realita: Podle čeho v praxi poznáte, že má firma udržitelnou strategii skutečně právně ošetřenou a plně funkční – na rozdíl od formální deklarace, která zůstane jen v šuplíku?
Funkční strategie je poznat podle toho, že má jasného vlastníka na úrovni vedení a konkrétní odpovědnosti v nákupu, obchodu, marketingu, financích a provozu. Firma ví, které předpisy a smluvní závazky se vztahují na jednotlivé výrobky a společnosti ve skupině. Ke klíčovým ukazatelům a veřejným tvrzením existuje dohledatelný zdroj dat, metodika, kontrola a schválení. Požadavky se promítají do výběru dodavatelů, vývoje výrobků, rozpočtu, smluv a řízení změn, nikoli jen do výroční zprávy.
Právní chyby a prevence: S jakými nejčastějšími chybami se při zavádění nových povinností setkáváte? Máte příklad, kdy včasné zapojení právníka uchránilo firmu před obří pokutou nebo zmařeným obchodem?
Nejčastější chybou je začít závěrečným reportem nebo marketingovým textem dříve, než firma vymezí působnost pravidel a vlastníky dat. Další chybou je převzít smluvní doložku odběratele bez kontroly, zda firma dokáže slíbené skutečnosti ověřit a přenést na své dodavatele. Podniky také podceňují délku úprav informačních systémů, obalů a dodavatelských procesů, takže právníka zapojí až ve chvíli, kdy už nelze změnu provést bez obchodního dopadu. Konkrétní klientský případ nemohu popsat, ale typická preventivní situace vzniká před podpisem významné odběratelské smlouvy. Právní prověrka tehdy přiřadí každé prohlášení ke konkrétním datům, zúží nepřiměřené absolutní záruky, doplní lhůtu k nápravě a zajistí potřebná práva vůči dodavatelům. Tím se předchází tomu, aby firma byla v porušení smlouvy už v okamžiku podpisu nebo aby později přišla o obchod kvůli nedoložitelnému tvrzení. Největší hodnotu má právník na začátku návrhu procesu nebo produktu, nikoli jako poslední podpis pod hotovým řešením.
Práce s nejistotou: Schvalování legislativy bývá pomalé a plné změn. Co radíte manažerům, kteří váhají, zda s přípravou počkat, až budou mít české zákony finální podobu? Jak nastavit kroky, které neztratí smysl bez ohledu na výsledek legislativního procesu?
Čekat na úplně poslední znění předpisu je zpravidla dražší než pracovat s nejistotou řízeně. Přípravu je vhodné rozdělit na kroky, které dávají smysl vždy, a kroky závislé na konečném textu. Mezi bezpečné kroky patří inventura výrobků, tvrzení a smluv, určení vlastníků dat, archivace podkladů, mapování dodavatelů a pilotní test sledovatelnosti. Naopak nevratnou investici založenou pouze na jedné variantě návrhu je rozumné odložit, pokud pro ni neexistuje samostatný obchodní důvod. Management by měl pracovat alespoň se dvěma scénáři, předem stanovenými rozhodovacími daty a rozpočtem na úpravy. U každého rozhodnutí je užitečné zaznamenat právní základ, datum posouzení, použité předpoklady a osobu, která změnu sleduje. Takový modulární systém lze upravit při změně termínu nebo rozsahu bez toho, aby firma začínala znovu. Legislativní nejistota pak není omluvou pro nečinnost, ale běžným rizikem, které má svého vlastníka a kontrolní body.
Akční plán: Kdybyste měl statutárnímu orgánu nebo vedení firmy doporučit tři konkrétní právně-strategické kroky v oblasti udržitelnosti do konce roku, jaké by to byly?
Za prvé bych nechal vedení schválit stručnou mapu působnosti: které předpisy, výrobky, společnosti a smlouvy jsou do konce roku skutečně prioritní a kdo za ně odpovídá. Součástí musí být konkrétní termíny, zejména příprava na EUDR k 30. prosinci 2026, probíhající zavádění PPWR a dokončení českých pravidel pro environmentální tvrzení. Za druhé bych zavedl procesní cestu pro všechna významná environmentální tvrzení, reportovaná data a prohlášení poskytovaná zákazníkům či bankám. Firma má vždy vědět, z jakého zdroje údaj pochází, kdo jej zkontroloval a kdy musí být aktualizován. Za třetí bych prověřil klíčové dodavatelské a odběratelské smlouvy a doplnil práva na data, audit, nápravu a přiměřené rozdělení odpovědnosti. Tyto tři kroky vytvoří společný základ pro další regulaci, aniž by firma budovala oddělený proces pro každý nový předpis. Vedení tím do konce roku získá přehled o největších mezerách a současně konkrétní plán, co se musí změnit v prvním čtvrtletí 2027.