Přinášíme 5 odpovědí generace Z na 5 otázek, jak se dívají na udržitelnost a jak se projevuje v jejich každodenním životě.
Jak vnímáš udržitelnost ve svém každodenním životě?
Nela V.: Udržitelnost vnímám jako svůj vnitřní kompas, který se mi za dobu, co se o toto téma zajímám, přirozeně zabudoval do života. V každodenních činnostech – ať už jde o kosmetiku, oblečení, dopravu, jídlo nebo nákupy – si troufnu říct, že jsem našla balanc mezi udržitelností a svými finančními či osobními možnostmi. Snažím se žít udržitelněji, být vnímavá k tomu, jaký dopad mají moje každodenní volby nejen na životní prostředí, ale i na lidi nejen v mém okolí. Sociální rozměr udržitelnosti je podle mě totiž často opomíjený.
Gábina M.: Udržitelnost se snažím do svého každodenního života začlenit, takže ji vnímám neustále. Přestože by mělo být automatické chovat se tak, abychom neubližovali prostředí, ve kterém žijeme (teda jednoduše životnímu prostředí), dá to zabrat. A když pak vidím, kolik zhlédnutí má nějaký fast fashion haul (předvedení velkého množství oblečení, pozn. redakce) na youtubu, rvu si vlasy a zpochybňuju všechno v co věřím.
Jessica K.: Udržitelnost je pro mě spíš přirozenou součástí každodenního života než něco, co bych si musela hlídat. Nosím si vlastní lahev na vodu, používám skleněné krabičky místo plastových, chodím s plátěnou taškou na nákup a nejím maso. Jsou to drobnosti, které dělám automaticky, ale právě těmito maličkostmi vnímám, že přispívám k udržitelnosti.
Gábina K.: Udržitelnost pro mě znamená lepší budoucnost. Snažím se ji proto začleňovat do každodenního života alespoň v malých praktických krocích – od základního třídění odpadu až po omezení zbytečné spotřeby. Někdy si ani neuvědomujeme, že už jen každodenní používání vlastního kelímku na kávu nebo lahve na vodu má svůj dopad. Důležité je pro mě také uvědomit si, že není potřeba být perfektní, ale že i snaha se počítá a postupně může přinášet změnu.
Monika T.: Udržitelnost je podle mě především o každodenních drobných rozhodnutích, které děláme – při nákupech, aktivitách i v interakcích s ostatními. Vnímám ji jako způsob, jak skloubit svůj osobní komfort s ohledem na dopady, které mohou má rozhodnutí mít. Snažím se vždy sama sebe ptát, zda je daná věc či činnost udržitelná pro mě, pro mé zdraví i pro naši planetu. Kdysi jsem také kupovala vše, co mi přišlo pod ruku a líbilo se mi, teď se ale snažím být vědomější a rozhodnutí si nejdříve nechám uležet v hlavě. Snažím se k tomu přistupovat bez zbytečného stresu a mít radost i z malých posunů. Věřím, že malé kroky nám přinesou velký rozdíl. Udržitelnost vnímám jako přirozenou součást svého života, ale i péče o vlastní zdraví a duševní pohodu.
Jaké hodnoty nebo zážitky tě nejvíce ovlivnily v tom, jak přistupuješ k ochraně životního prostředí?
Nela V.: Řekla bych, že mě nejvíc formovaly návyky z rodiny. Rodiče nás se sestrou vedli k třídění odpadu, ke kompostování, k ohleduplnosti k okolí a chodili jsme také na různé akce pořádané neziskovou organizací Tereza, kde pracovala moje teta. Zároveň jsem obecně dost empatická a hodně věcí se mě dotýká – a během dospívání to byly právě stále častější zprávy o negativních dopadech klimatické krize, které mě silně ovlivňovaly.
Gábina M.: Nemám asi konkrétní zážitek. Spíš bych řekla, že se na mě od chvíle, kdy jsem nabyla společenského vědomí (což se stalo, když mi bylo tak deset), nabalují informace, které mě den ode dne víc znepokojují. Čím víc toho vidím, slyším a celkově vnímám, tím víc přemýšlím o tom, jak se sama chovám a jak se chovají moji blízcí. Pomalu začínám chápat, že některé věci, co mě obklopují a na které jsem zvyklá, nejsou z hlediska udržitelnosti úplně nejlepší. Díky tomuhle uvědomění, které přišlo tak nějak obecně z vnějšku, můžu postupně měnit svoje myšlení a chování.
Jessica K.: Nejvíc mě ovlivnila moje máma a také můj přítel. Mamka vařila hodně ze sezónní zeleniny, doma jsme nejedli moc masa a zároveň byla vždycky pozorná k tomu, jaké kosmetické produkty nebo oblečení používá. V poslední době si pořizuje oblečení od českých švadlenek, což se mi moc líbí. Přítel pracuje v konzultační firmě a doma spolu často debatujeme o tom, co mohou dělat firmy i města, aby byla společnost udržitelnější. Díky těmto debatám se na udržitelnost dívám z širší perspektivy.
Gábina K.: Vždy jsem chtěla pracovat v módním průmyslu a o udržitelnosti jsem nijak zvlášť nepřemýšlela. Jakmile jsem se však tomuto průmyslu více přiblížila a viděla, co vše se schovává v pozadí, nemohla jsem to dále ignorovat. Módu miluji dodnes, ale snažím se hledat kompromis mezi nadspotřebou a odpovědným přístupem – vybírám si kvalitní kousky, které jsou nadčasové a vydrží mi dlouhou dobu, a v poslední době jsem si také oblíbila second-hand oblečení, které je skvělou alternativou k fast fashion, pokud chci pořídit nějaký spíše trendový, nebo unikátní kousek.
Monika T.: Z hodnot to bude asi postoj mé rodiny. Jako malá jsem si to neuvědomovala, ale moje rodina žije relativně udržitelně. Rodiče mají zahradu, kde si toho hodně vypěstují, ze zbytků tvoří kompost, který pak na zahradě opět využijí, odpadky třídí ukázkově, jídlem doma neplýtváme. Starší sestra mě pak během puberty inspirovala k vegetariánství, které mě nasměrovalo touto cestou. Od té doby se snažím krok za krokem objevovat témata spojená s ochranou životního prostředí a udržitelností, a do větší hloubky se vzdělávat v tom, co má skutečný dopad. Ze zážitků si hned vybavuji pobyt v Africe, kam jsem se vydala na měsíc dobrovolničit. Konkrétně jsem navštívila Tanzánii. Tam mají s odpadky mnohem větší problém než my tady. Na mnoha místech tam odpadkové koše prakticky neexistují, lidé proto často hází věci rovnou na zem a v některých městech se člověk doslova brodí odpadem. Tahle zkušenost ve mně poprvé vyvolala pocit bezmoci a klimatického smutku. Když jsem ji ale zpracovala, stala se pro mě silnou motivací.
Jakou roli mají podle tebe hrát firmy a značky v podpoře udržitelnosti?
Nela V.: Firmy a značky by měly díky svému vlivu jít příkladem a ukazovat zákazníkům, stakeholderům i konkurentům, že dělají dobré věci a přispívají k pozitivnímu dopadu na společnost i životní prostředí. Samozřejmě záleží na velikosti společnosti, ale myslím si, že bychom se měli obecně odklonit od lineárního modelu „vyrob–použij–vyhoď“ a od jednostranného zaměření pouze na zisk. Dnes máme tolik inovativních možností, že je podle mě na místě přemýšlet o tom, jak lze podnikání dělat ještě lépe a udržitelněji.
Gábina M.: Velké světové značky by si měly uvědomit, že udržitelnost by měla být normou a ne pouhou alternativou, kterou si může dovolit jen někdo. Měly by veřejnost o svém jednání informovat a ne ho zakrývat prázdnými hesly. Menší značky by se neměly nechat zlákat rychlým ziskem na úkor kvality, životního prostředí i pracovních sil. Peníze by prostě neměly být všechno, ale víceméně jsou..
Jessica K.: Firmy by podle mě měly být klíčovými hráči. Využívají zdroje i práci lidí, a proto je fér, aby společnosti něco vracely. Nemyslím tím jen vyrábět a prodávat, ale aby i podporovaly prostředí a komunitu, ve které působí. Udržitelnost by přitom měly chápat ne jako překážku, ale jako příležitost. Něco, co jim může přinést prospěch v podobě inovací, efektivnějších procesů nebo silnější důvěry zákazníků.
Gábina K.: Firmy a značky podle mě hrají v podpoře udržitelnosti klíčovou roli. Jsou to právě ony, kdo ovlivňuje, co se dostane na trh, a tím i naše každodenní volby. Když nabídnou produkty, které jsou skutečně udržitelné, kvalitní a férově vyráběné, mohou inspirovat lidi, aby je přirozeně volili. Důležité je ale být autentický – generace Z rychle rozpozná greenwashing a nestačí nám jen sliby. Firmy by měly být průkopníky změny, ukazovat, že udržitelnost je dlouhodobá strategie, a zároveň motivovat ostatní firmy, dodavatele i spotřebitele, aby se přidali.
Monika T.: Podle mě by měly hrát velkou roli. Velké firmy by měly jít příkladem, být transparentní a ukazovat, že se snaží o změnu. Když lidé uvidí, že se snaží i velké korporace, budou mít jistě větší motivaci začít měnit věci u sebe. Velké firmy zároveň mohou ovlivnit i z jakých materiálů a v jakých podmínkách je produkt vytvořen. Jsou tedy přímo schopné ovlivnit svůj dodavatelský řetězec a často díky marketingu formovat preference svých spotřebitelů.
Jaké překážky ti nejčastěji brání žít udržitelněji a co by ti pomohlo je překonat?
Nela V.: Myslím si, že z velké části jde o externí bariéry společnosti, která u nás v Česku není ještě úplně nakloněná různým alternativám, například vegetariánskému či veganskému stravování, zálohování nebo kompostování. Dalším faktorem jsou finance – napadá mě třeba příklad cestování. Pořád nechápu, jak je možné, že vlak bývá dražší než letadlo. Ráda bych si koupila třeba jízdenku na noční vlak, ale když porovnám možnosti, letadlo se mi v některých případech pořád víc vyplatí. A pak je tu i moje pohodlnost a nedisciplinovanost – na tom se snažím pracovat.
Gábina M.: Mám dva hlavní problémy. První je určitě zvyk – protože zvyknout si na to, že je něco levné, je toho hodně, můžu to mít hned a snadno to můžu nahradit, je snadné. Když se tenhle styl života na člověka hrne ze všech stran, je vlastně docela těžké si uvědomit, že to není normální. Tuhle překážku mi pomáhá překonávat to, že se o udržitelnosti více mluví a hlavně že se o ní mluví mezi lidmi v mém věku – že postupně proniká do mého mainstreamu. S prvním problémem úzce souvisí ten druhý - finance. Přestože se snažím jednat víc uvědoměle, na něco prostě nemám peníze a občas se stane, že kvůli nižší ceně zvolím tu jednodušší (o něco horší) cestu. Ráda bych třeba investovala do kvalitních eticky vyrobených bot od malé značky, ale dát naráz tři a půl tisíce zatím nemůžu. To by se samozřejmě dalo vyřešit tím, kdyby ceny všech produktů odpovídaly jejich skutečné hodnotě (včetně práce) a bylo by normální, že tričko nestojí stovku, ale tisíc, a že si tohle tričko může dovolit většina lidí.
Jessica K.: Udržitelnější neznamená levnější. Typickým příkladem je česká přírodní kosmetika, oblečení ušité u nás nebo třeba vajíčka z volného chovu. Tyto věci stojí víc než běžné alternativy, ale zároveň mají jasnou přidanou hodnotu. Podporují lokální výrobu, férové podmínky a šetrnější přístup k přírodě. Překážkou tak často není jen cena, ale i to, že lidé tu hodnotu nevidí hned na první pohled. Pomohlo by, kdyby firmy a média dokázaly lépe vysvětlit, proč má smysl do těchto produktů investovat, a zároveň aby se postupně rozšiřovala jejich dostupnost. Čím běžnější budou, tím přirozenější bude pro lidi po nich sahat.
Gábina K.: Často se zmiňuje vysoká cena nebo omezená nabídka udržitelných produktů. Myslím si ale, že kdo hledá, najde – dnes už existuje spousta firem a značek, které nabízejí různorodé produkty, a každý si může najít to své. Co se týče ceny – ano, je obvykle vyšší, ale já si za kvalitu ráda připlatím, když vím, že člověk, který produkt vyrobil, byl férově zaplacen. Navíc vyšší cena výrobku zvyšuje jeho hodnotu v mých očích, a tím si ho více vážím a opečovávám ho. Pro mě osobně je ale největší překážkou vlastní vůle. Po každodenním scrollování na Instagramu se často nevyhnu pocitu, že potřebuji právě trendující věc, a občas tomu podlehnu. Co by ale opravdu pomohlo překonat ten pocit „potřeby“ u nás všech, je přestat normalizovat nadspotřebu u influencerů a veřejně exponovaných osob. Věci často dostávají zadarmo, a my pak máme pocit, že je normální si koupit třeba pět nových tenisek najednou.
Monika T.: Nejvíce asi cena. Ta je většinou u produktů z kvalitnějších materiálů a s vědomým vytvořením větší. Pro mě, jakožto studentku, jsou mnohé věci stále nedostupné. Kvalitnější kousky, avšak za nižší cenu, se tak snažím shánět například na Vintedu, Fb Marketplacu či v lepších sekáčích. Když má člověk trpělivost hledat a chvíli si počkat, většinou se úlovku dočká. Občas je to těžké, ale postupem času si člověk uvědomí, že není přirozené mít vše hned, a že po delším čekání si dané věci více váží a radost z produktu přetrvá déle. Dále mi asi v cestě stojí dezinformace ohledně eko produktů. Produktů je velké množství a spoustu z nich ani přírodních není, pro laiky, tedy i pro mě, je těžké se rozhodnout pro ten správný. K tomu by mohlo dopomoci větší sjednocení eko certifikací, důraz na vzdělávání spotřebitelů či zákaz mlhavých greenwashingových popisků. Vzdělávání by se dalo podpořit rozvojem edukačních platforem, webů či mobilních aplikací, kde by spotřebitelé našli všechny potřebné informace na jednom místě – takové už v dnešní době existují a při výběru mi pomáhají.
Jak podle tebe mohou média a vzdělávací platformy nejlépe inspirovat tvoji generaci k odpovědnějšímu chování vůči planetě?
Nela V.: Myslím si, že naše generace má základní znalost principů ochrany přírody. Vnímám ale, že v dnešní době máme díky sociálním sítím neuvěřitelně rychlý a efektivní přístup k informacím, což s sebou nese i to, že touha po hlubším obsahu a hutnějších informacích postupně mizí. Bohužel často převládá forma nad obsahem – a i když je potřeba se tomu částečně přizpůsobit, je to podle mě škoda. Právě proto bych ocenila platformu, která by fungovala jako rozcestník udržitelných témat a pomohla naší generaci lépe se zorientovat v tom, co všechno lze dělat a jaké máme alternativy. A věřím, že tuto roli převezme Společně udržitelně.
Gábina M.: Myslím, že si hodně z nás často neuvědomuje konkrétní dopady jednotlivých věcí, které vnímáme trošku izolovaně - nevíme nic o tom, kde produkt vzniká, kdo, kde, z čeho a za kolik ho vyrábí, kolik kilometrů urazí, než se k nám dostane a kde skončí, až nám doslouží. Média by měla o celém životním cyklu informovat. Taky by neuškodila po malých stravitelných dávkách (např. krátké video na Instagramu) servírované lekce filozofie, antropologie, biologie a jiných věd, které by nám neustále připomínaly, že se nechováme v souladu s budoucí existencí vlastního druhu – že jsme součástí velkého celku, který neustále a čím dál tím rychleji narušujeme. Uf. Tohle je těžký téma.
Jessica K.: Myslím, že je důležité začínat od úplných základů a vzdělávat lidi srozumitelně, ne moc „ezo“, aby to neodrazovalo. Média by měla ukazovat praktické kroky, které může každý udělat, a vzdělávání o udržitelnosti by mělo začínat už na základních školách. Kdyby pro děti bylo normální, že se o planetu staráme, přenesly by to přirozeně i do dospělosti.
Gábina K.: Ze všech stran na nás působí negativní zprávy a kritika, co vše děláme špatně. Není divu, že to ovlivňuje naše mentální zdraví. Myslím, že je načase přestat vyčítat a začít inspirovat – jednoduše, autenticky a vizuálně atraktivně. Inspirace může přijít formou optimistického příběhu nebo konkrétního příkladu, nejen statistik a varování. Když se udržitelnost propojí s každodenním životem a ukážou se praktické tipy, a zároveň se dá prostor mladým lidem, kteří sami něco mění, dokáže to oslovit a motivovat mnohem více než teoretické poučky.
Monika T.: Ukazovat, jak může jednotlivec přispět svým chováním či svým výběrem k udržitelné planetě a společnosti. Ukazovat konkrétní kroky, na konkrétních příbězích, se skutečnými lidmi. Podle mě je také důležité ukazovat pozitivní změny, a šířit tak v tomto odvětví dobrou náladu, která dnes často chybí a na téma se společnost dívá spíše kontroverzně. Udržitelnost bychom také podle mě měli představovat jako příležitost, nikoli jen jako omezení nebo zákaz. Nutnost měnit naše chování kvůli ochraně životního prostředí, a hledat tak efektivnější a šetrnější řešení, nás může přivést k inovacím, ke kterým bychom se jinak nikdy nedostali. My mladí oceňujeme komunitu, a proto si myslím, že by média měla podporovat interkonektivitu a porozumění, místo toho, aby stavěla lidi proti sobě.