Proč řešit ekologii pohřbů?
Přestože je smrt neodmyslitelnou součástí života, většina z nás se na ni snaží nemyslet. Pohřeb vnímáme jako čistě osobní rituál rozloučení s blízkou osobou a málokdy bereme v potaz širší měřítko toho, jak velk ý má pohřebnictví dopad na životní prostředí. Každý rok na světě zemře přibližně 63 milionů lidí. To znamená opravdu velké množství pohřbů nebo kremací, které vyžadují energii, materiály a také prostor. Způsob, jakým se s lidskými ostatky nakládá, proto představuje environmentální téma, o kterém se zatím příliš nemluví.
Tradiční pohřby
Během tradičních pohřbů do země se používají rakve z tvrdého dřeva, které je ošetřeno chemickými látkami pro delší životnost. Tmely, laky a jiné konzervační látky spolu s materiály sloužícími jako výstelka rakve přispívají při rozkladu ke znečištění půdy. Stejně tak půdu znečišťují i celokovové rakve, a to zejména v kyselejší půdě, do které mohou vypouštět těžké kovy jako jsou železo, olovo, měď nebo zinek. Chemické látky se využívají také při ošetření a balzamování zemřelého, přičemž tyto látky mohou být potenciálně nebezpečné pro zaměstnance pohřebního ústavu zejména svými karcinogenními účinky.
Zároveň i samotná výroba a doprava rakví má vlastní uhlíkovou stopu. Hroby, betonové hrobky i kolumbária na ukládání uren pak vyžadují prostor, který zejména v hustě obydlených oblastech postupně dochází.
Kremace
Česko patří dlouhodobě mezi země s nejvyšším podílem kremací na světě. Podle údajů pohřebních organizací a statistik u nás zpopelněním končí více než 80 % zemřelých, v Praze okolo 97 %. Kremace je sice často vnímána jako ekologičtější varianta než klasické pohřbení, ani ona se však neobejde bez dopadu na přírodu.
Zahraniční studie odhadují, že jedna kremace vyprodukuje přibližně 200 až 250 kilogramů ekvivalentu CO₂, především kvůli spalování zemního plynu potřebného k dosažení teplot okolo 850 až 1 000 °C. V Česku zemře ročně přibližně 110–120 tisíc lidí a většina z nich je zpopelněna. To představuje asi 90 až 100 tisíc kremací ročně. Krematoria tak mohou každoročně vyprodukovat přibližně 20 tisíc tun oxidu uhličitého, což zhruba odpovídá ročním emisím 4 300 osobních automobilů.
To ale neznamená, že kremace nemůže být součástí udržitelnějšího přístupu k pohřbívání. Rozdíl může udělat například volba ekologičtější rakve nebo urny, způsob dopravy, využití obnovitelných zdrojů energie nebo omezení zbytečných materiálů.
Udržitelnější alternativy
Přírodní pohřeb
Jednou z nejrozšířenějších forem udržitelného pohřbívání je takzvaný přírodní nebo zelený pohřeb.
Oproti tradičnímu pohřbu se ten zelený snaží během celého procesu minimalizovat využití chemických látek – tělo se nebalzamuje a následně se ukládá přímo do země v biologicky rozložitelné rakvi z chemicky neošetřeného dřeva, proutí nebo kartonu, případně zabalené do přírodní látky. Cílem je umožnit tělu, aby se přirozeně vrátilo do koloběhu přírody.
Zároveň tento typ pohřbu snižuje materiální a tím pádem i energetické náklady. Zatímco běžné uložení do země vyprodukuje okolo 113 kg oxidu uhličitého, jeho udržitelnější varianta pouze 11 kg.
Lidské kompostování: když se z člověka stane půda
Jednou z nejdiskutovanějších novinek posledních let je takzvané lidské kompostování či terramace, odborně označované jako Natural Organic Reduction (NOR).
Tělo zemřelého se ukládá spolu s organickými materiály jako jsou piliny, sláma či vojtěška do speciálního zařízení. Během několika týdnů se pak díky působení mikroorganismů přemění na zeminu bohatou na živiny. Tu mohou pozůstalí využít například při obnově krajiny nebo výsadbě stromů na připomínku zesnulého.
Přestože tato metoda budí rozporuplné emoce, získává si stále větší podporu zejména ve Spojených státech. Dosavadní studie navíc naznačují, že by mohla mít nižší environmentální dopady než některé tradiční způsoby pohřbívání, zároveň ale zdůrazňují, že její skutečné dopady na ekosystém je nutné dále zkoumat.
Vodní kremace: méně emisí než klasické spalování
Další alternativou je alkalická hydrolýza, také označovaná jako vodní kremace nebo aquamace.
Místo vysokých teplot využívá kombinaci vody, tepla, tlaku a alkalického roztoku. Po procesu zůstává pouze sterilní tekutina (hydrolyzát) a kosterní pozůstatky, které se následně rozemelou podobně jako popel po běžné kremaci žehem.
Podle odborníků tato metoda spotřebovává o 90 % méně energie než zpopelnění a produkuje také výrazně méně skleníkových plynů. Stejně jako NOR je však dostupná zatím jen v některých zemích a regionech.
Vývoj pohřbívání v Česku
Zatímco v některých zemích se alternativní způsoby pohřbívání rozvíjí, česká legislativa tyto metody jako běžný způsob nakládání s lidskými pozůstatky zatím neumožňuje. Podle současného zákona o pohřebnictví lze tělo zemřelého v Česku pohřbít do hrobu nebo hrobky, zpopelnit, případně darovat vědě.
I přesto stále více lidí hledá jiné způsoby, jak se rozloučit – osobnější, jednodušší a více propojené s přírodou. Jedním z nejznámějších českých projektů je Les vzpomínek v Praze, který vznikl jako přírodní alternativa klasického hřbitova. Popel zesnulých zde není ukládán do tradičních hrobů s kamennými náhrobky, ale do biologicky rozložitelných uren z papírové hmoty přímo ke kořenům stromů. Zemřelého pak připomíná jednoduchá dřevěná destička. Místo řad hrobů tak vzniká zelený prostor, který na první pohled působí spíše jako lesní park.
I malé kroky mají smysl
Udržitelný pohřeb nemusí znamenat radikální změnu ani opuštění tradic. Stejně jako v jiných oblastech života i tady hraje roli řada menších rozhodnutí – volba rakve z přírodních materiálů, biologicky rozložitelné urny, intimnější obřad, méně dekorací a mnoho dalších detailů.
Především ale platí, že poslední rozloučení by mělo odrážet přání zesnulého i jeho blízkých. Pokud přitom dokáže být o něco šetrnější k planetě, může být udržitelnost i jedním z posledních odkazů, které po sobě člověk zanechá.
